Sousedské vztahy – v hlavním městě jsou složité

Nedávno jsem si uvědomila, že je člověk neustále v jednom kole a nemá ani čas poznat vlastní sousedy, natož s nimi prohodit pár slov. Den by mohl mít klidně i 36 hodin a stále něco nestíháme.

Většinou mám tu smůlu, že když se vracím domů, nepotkám živou duši, a to třeba i několik dnů až týdnů. Štěstí mám jen na sousedy a známé z okolních domů, ale v našem domě si občas připadám jako po vymření.

Pamatuji si doby, kdy člověk ještě potkával tak říkajíc starou gardu sousedů. Vždy jsme si dělali ze sebe navzájem legraci, když se třeba paní šourala po schodech a já jí chtěla povzbudit, přestože jsem věděla, že už se jí špatně chodí.

Pokaždé jsem jí popichovala, jak se může, tak mladá holka takhle ploužit, s tím, že kdyby viděla pěkného chlapa, tak z toho schodiště skočí rovnou dolů. Dobře věděla, že jí chci jen potěšit, aby se cítila aspoň o něco mladší.

V našem domě bydlí dokonce i skvělá paní učitelka, která mě učila ještě v době, kdy mi bylo 8 let a chodila jsem na jazykovou školu. Přestože už jsem dávno dospělá a dvakrát plnoletá, vždy to bude ta hodná osůbka, která s námi všemi měla ve škole svatou trpělivost a na to se nezapomíná.

Zůstalo opravdu už jen pár těch skalních sousedů, které znám od mala a občas s nimi člověk má to štěstí pokecat, ale proč nezkusit poznat trochu i ty méně známé, zvlášť když jsou v podstatě za zdí a bydlí tam tak 14 let, tedy od dob kdy vám bylo teprve krásných 27 let?

No, a tak mě napadlo, že bych mohla vybrat jednoho zajímavého souseda, kterého známe jen od vidění a pozvat jej na kus řeči na sociální síť či nějakou aplikaci, kterou běžně používáme ke komunikaci, ať už to je Skype, Teams, Facebook nebo třeba i staré dobré ICQ.

Zaměřila jsem se tedy na toho, co bydlí přímo vedle nás a o kterém jsem si již ze zvyku našla pár informací prostřednictvím strýčka Googla, včetně mailu, na jehož základě jsem zjistila, že používá Teams od Microsoftu a co je vlastně jeho profesí.

Na začátku sem měla dobrý pocit, že mám aspoň snahu takového souseda trochu poznat, pokecat s ním a třeba mu i nabídnout pomoc, kdyby mu například bylo v noci špatně a neměl doma zrovna nikoho blízkého, kdo by mu pomohl, posloužil, nebo ho třeba jen vyslechl atd.

Jenže se ukázalo, že to zase tak super nápad nebyl. V našem domě žije asi od roku 2007. Nikdy však nebyla příležitost pokecat, protože jsme stále v práci.

No, a tak jsem mu tedy do mailu hodila pozvánku do Teams. On sice na pozvánku odepsal, ale s takovým nepříjemným výsměchem, až mě to překvapilo, kde se to v takovém milém a již od pohledu příjemném člověku vlastně bere. V podstatě to vyznělo tak, že ho svou pozvánkou na kus řeči online otravuji. Nabídla jsem i jiné alternativy online pokecu, ale i tak to zůstalo bez odezvy.

Upřímně se asi projevil fakt, že jsme jedni z mála, kteří si v domě nekoupili byt a tím pádem jsme vlastně takové ty černé ovce, které jsou ze hry venku, neboť nejsou součástí Společenství vlastníků jednotek, přestože mají velmi dobré společenské postavení.

Díky tomu, že většina těch super sousedů, které znám od dětského věku už bohužel zemřela, není až na pár výjimek s kým komunikovat. Nové sousedy v podstatě neznáme, to jsou všechno cizí lidé.

No a když se vám ten jediný slušný, kterého zkusíte poznat vysměje, na pozvánku pak už ani nezareaguje a ignoruje vás, tak vás to zamrzí. Navíc mám pocit, že se nám teď dokonce vyhýbá, aby se s námi nemusel potkat. Zřejmě se bojí, že bych ho nějak uháněla či obtěžovala.

Tím v podstatě z dobrého nápadu sešlo. No a mě přešla chuť se v našem domě snažit, jakkoliv udržovat přátelské vztahy. Ostatně, když někomu dáte i telefonní číslo, aby se mohl ozvat, kdyby se v domě něco stalo, protože jsme stále pryč a on se ani nenamáhá vám dát to své na oplátku, aby člověk věděl, kdo mu vlastně volá či píše, kdyby opravdu k něčemu došlo, tak to o těch sousedských vztazích také hodně vypovídá.

Přeci se člověk nebude vnucovat tam, kde je maximálním výkonem tak pozdrav, nebo jen pokývání hlavy. Brala bych souseda, který přijde, pozdraví vás s milým úsměvem, zeptá se, jak se máte, pozve vás na kávu k sobě a tím i na kus řeči, nebo se naopak nechá pozvat k vám domů, třeba na bábovku nebo jinou pochoutku. Mohli byste probrat oblíbenou hudbu, knihy, zkrátka cokoliv, co se o sobě lidé mají chuť dozvědět jako sousedi a přátelé.

Souseda, pro kterého bude setkání s vámi radostné a dá najevo, že vás rád vidí. Klidně i souseda, co ví, že jste neustále v jednom kole a napadne ho, že by vám mohl poslat smsku, jaký máte den, nebo vás o víkendu vytáhne třeba do ZOO či na výlet někam za památkami, případně jen na obyčejnou procházku po okolí.

Dokonce by mi nevadil ani soused, co se pozve na nějaký ten svátek, když je volno, ale klidně i na Vánoce, pokud je sám doma a nechce trávit svátky osamoceně mezi čtyřmi zdmi. Prostě soused, se kterým můžete bez problémů probírat cokoliv, aniž by o tom druhý den věděli všichni.

Jenže tady má člověk pocit, že je obtížným hmyzem nebo jen trpěným sousedem, který obtěžuje už jen tím, že přijde domů, aniž by někomu něco provedl. Možná je to i tím, že jsme v hlavním městě v činžáku, kde nejspíš nikdo o dobré sousedské vztahy prostě a jednoduše nestojí.

Jaké z toho plyne ponaučení??

  • Když si vás někdo nevšímá, je to známka toho, že ho absolutně nezajímáte.
  • Pokud chcete někoho poznat blíž a on se vám vysměje, nestojí ani o vaši společnost ani o povídání.
  • Nikdy se nikomu nevnucujte, protože by to mohl brát jako obtěžování a považovat vás za stalkera.
  • Jestli takový soused nezareaguje na první pozvánku, další už neposílejte, neboť by se vám vysmál znovu.
  • Ve chvíli, kdy toho souseda náhodou potkáte, jen ze slušnosti pozdravte a nic víc neříkejte. Rozhodně se nikdy neptejte, proč nepřijal pozvánku a proč si s vámi nechce povídat. Berte to tak, že jste mu ukradení a hotovo.
(Visited 23 times, 1 visits today)

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.