Interna Nemocnice na Bulovce – továrna na smrt

Pamatujete si ještě na americký rodinný film Karlík a továrna na čokoládu, o malém Karlíkovi, který s rodiči žije v chudém napůl rozpadlém domečku nedaleko továrny na čokolády, jež vlastnil Willy Wonka, kterého znal osobně jeho dědeček a jemuž se díky zlatému kupónu podaří do továrny dostat na prohlídku?

Svého času to byl vcelku hit a každý se aspoň jednou na tuhle čokoládovou záležitost podíval. Podobně jako měl Karlík svou továrnu na čokoládu, má hlavní město Praha svou vlastní továrnu na smrt. Věřte, že pokud si myslíte, že jí neznáte, jste na omylu, protože je tak proslavená a neoblíbená, že jí zná v podstatě každý.

Řeč je o Nemocnici na Bulovce, i když hodnotit jí jako celek by nebylo férové, neboť některá oddělení této nemocnice pracují opravdu na jedničku a nedám na ně dopustit, například ARO. Ovšem jakmile se někdo dostane na interní oddělení této nemocnice, může si už rovnou zajistit expresní lístek na hřbitov a pro jistotu sepsat i svou poslední vůli, aby byl připravený na vše.

Jak to všechno začalo?

Začalo to tím, že měl děda problémy s prostatou a začal močit krev. Následovala cesta na pohotovost urologického oddělení Nemocnice na Bulovce, kde dostal tzv. cévku, tedy vývod z močové trubice a pár dní si poležel na lůžkovém oddělení, aby se zavodnil. Pustili ho domů zhruba po třech dnech i s vývodem, který měla cca za měsíc odstranit praktická lékařka.

Bohužel to byl jen začátek a dědovi se začalo stále hůře dýchat a byl unavený. Ve chvíli, kdy upadl do hlubokého spánku a nebyl schopný zůstat při vědomí, jsme věděli, že je zle a nezbývalo, než zavolat záchranku.

Když nám tedy o Velikonocích v roce 2015 odvezla rychlá záchranná služba dědu do Nemocnice na Bulovce a předali ho na ARO, oznámil nám tehdy doktor, který měl zrovna službu, že nám bude na 95 % volat s tím, že děda ještě večer umře. Jenže náš staroušek měl tuhý kořínek a byl to velký bojovník, takže i když byl zhruba 14 dní v bezvědomí a kvůli dýchacímu přístroji zároveň udržován v umělém spánku, probral se k vědomí a mozek byl nepoškozen.

Trvalo to hodně dlouho, než ho a ARO oddělení dali dohromady, prošel si mnoha procedurami, včetně tracheostomie, kolonoskopie (to kvůli kýle, kterou měl) a samozřejmě monitoringem základních životních funkcí a příjmem infuzí atd. Zkrátka dostal tu nejlepší možnou péči, včetně léků, jež mu dělaly dobře, a jeho srdce se po nich stabilizovalo.

Jenže z oddělení ARO byl předán nejdřív na jednotku intenzivní péče interny na Bulovce, kde se o něj opravdu starali po celý den, ovšem jakmile dorazil na běžné pokoje, bylo po péči. Na celé patro tam tehdy byla jedna nebo dvě sestry a tak se stalo, že ho třeba v 10 dopoledne napolohovali polštářem na bok, a když jsme pak s mamkou přišly ve 4 odpoledne na návštěvu, ještě tak chudák ležel a musely jsme si ho přesunout na lůžku spolu samotné s tím, že skoro brečel bolestí, jak byl nucen ležet v jedné a té samé poloze skoro celý den.

Domácí péče netrvala dlouho

Děda na tom byl díky této péči psychicky opravdu velmi špatně a tak jsme s mamkou okamžitě začaly řešit jeho propuštění, neboť jak nám sdělila lékařka, byl fit a nebyl důvod ho nechávat i nadále v nemocnici. Přestože byl ležák po tak dlouhém pobytu v nemocnici, tak i přes doporučení lékařky, abychom ho umístily do LDN, vzaly jsme si ho zpět domů, nakoupily potřebné pomůcky, posilující nápoje (Nutridrinky) a cvičily si s ním doma.

Nutno říct, že se začal den po dni zlepšovat a i když ho sem tam trápila nějaká ta teplota či bakterie, což bylo logické s ohledem na to, že měl stále vývod, který jak víme, bývá semeništěm bacilů, ačkoliv jsme ho udržovaly v čistotě a denně prováděly veškerá hygienická opatření.

Uběhly asi tři týdny, když jsme si najednou všimly, že začíná ztrácet sílu a je stále unavený. Den co den se na něj ráno chodila dívat sestřička z domácí péče, aby zkontrolovala tlak, okysličení (saturace hemoglobinu kyslíkem), změřila teplotu a chvilku s ním cvičila. Všichni si mysleli, že je to způsobeno dlouhodobými tropickými teplotami, které tenkrát venku panovaly.

Jednoho dne však děda celý den spal a nebylo možné ho probudit ani na oběd. Začalo nám to být divné a kolem 13. hodiny volal můj otec, který spolu s babičkou zůstával doma a podle našich pokynů o dědu pečoval (strava, léky atd.), že se mu děda nezdá a ať přijedu.

Okamžitě jsem z práce vyrazila domů, abych dědu zkontrolovala. Změřila jsem mu tlak, saturaci a věděla jsem, že je zle. Pulz měl téměř nehmatný, tlak 80/40 a saturace byla pouhých 65%. Matka zavolala sanitku a já rychle nachystala seznam léků, které děda bral, doklady atd., už jsme to znali všichni.

Najednou začaly dědovi modrat rty a tak jsem okamžitě volala znovu na dispečink záchranné služby a přesně podle pokynů dispečerky jsem začala s masáží srdce a podařilo se mi dědu tak říkajíc nahodit zpět k životu. To už mezitím dorazil lékař se sanitkou a zdravotníky, kteří si dědu převzali.

Smrt blízkého vám nikdo nesdělí

Musím podotknout, že když dědu odvážela záchranka, měl zcela světlou moč, bral antibiotika, a i když byl v bezvědomí, dýchal sám. Vzhledem k tomu, že se mi ho podařilo rozdýchat a srdce mu opět tlouklo, řekl mi lékař, že tentokrát ho nevezou na ARO, ale rovnou na internu, což jak mi bylo jasné, asi nebude tak dobré.

Když jsme na internu volali, bylo nám řečeno, ať tam ten den nechodíme, že je děda stejně v bezvědomí a zbytečně tam budeme chodit, takže si máme zavolat na druhý den. Tak tedy následující den kolem desáté hodiny mamka zavolala na internu, aby se zeptala jak na tom děda je a doktorka jí sdělila, že její otec ještě večer ve 22 hodin zemřel.

Byl to samozřejmě šok a měla jsem obavu, že to s mamkou sekne. Ptala jsem se sama sebe, proč si vlastně nemocnice bere kontakt na příbuzné, když jim nestojíte ani za to, aby vám zavolali, že vaše milovaná osoba zemřela? Zastihlo nás to zcela nepřipravené uprostřed pracovní doby a nebylo lehké, dělat jako by nic, po takové zprávě.

Upřímně si ještě dnes obě vyčítáme, že jsme tehdy na doktory daly a nejely se tam podívat, i když byl děda v bezvědomí. V podstatě ani člověk neměl příležitost se rozloučit. Mamka viděla dědu naposledy ráno, než jsme jely do práce a já pak kolem oběda, když jsem ho oživovala. Zavolat tu zprávu domů babičce byl další kámen úrazu.

Podivná diagnóza

Je jasné, že dojet ten den do nemocnice pro tzv. pozůstalost, tedy osobní věci a doklady by bylo nemožné, byla jsem tehdy ráda, když jsme dojely domů. Následující den jsme se tedy na internu Bulovky vypravily.

Když jsme dorazily a ohlásily se s mamkou sestře, že jdeme kvůli dědovi, tak nejdřív tvrdila, že tam člověka takového jména ani nemá a že neví o tom, že by vůbec zemřel. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Podívala jsem se na mamku a vyměnily jsme si takový ten nevěřícný pohled.

Když jsem se vzpamatovala, vystartovala jsem na sestru, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně, neboť včera nám bylo řečeno, že děda umřel. Tak chvilku hledala v nějakém sešitě, až tedy našla, že skutečně předchozí den večer zemřel. Požádaly jsme jí, jestli můžeme mluvit s ošetřujícím lékařem, který měl dědu na starost.

Bylo už z dálky vidět, že náš dotaz ho obtěžoval, protože už když mu to sestra řekla, tak se tvářil otráveně, že se musí zvednout a jít si s námi promluvit. Pokud byste čekali, že jsme se dozvěděly něco důležitého, tak ani náhodou. Ruku nám podal stylem leklé ryby a na dotaz co bylo příčinou úmrtí, nám lékař sdělil, že to byla sepse.

Nejsem lékař, ale moc dobře vím, že v případě sepse je moč tmavá, ale s ohledem na to, že měl děda stále zavedenou cévku, bylo jasně vidět, že je moc světlá a má takovou barvu, jakou má mít. Když ho tedy odváželi do nemocnice, nějaká sepse nepřipadala v úvahu, což si myslela i praktická lékařka s ohledem na to, že bral děda v době transportu do nemocnice antibiotika.

Co s ním během toho dne v nemocnici dělali, jsme se samozřejmě nedozvěděly. Mamku ještě zajímalo, jestli se děda v nemocnici probral, tak doktor jen tak otráveně odpověděl, že v podstatě ani ne a že k tomu nemá víc co říct.

Nezbývalo než převzít doklady a těch pár drobností v podobě oblečení a deky ve kterých ho odváželi a vypadnout, protože se s vámi stejně nikdo neměl chuť bavit. Co bylo skutečnou příčinou smrti, jsme se nikdy nedozvěděly, a i když se nabízela možnost nechat udělat pitvu, mělo by to cenu? Určitě ne, protože zbytečně nechat řezat do milované osoby, které to už stejně život nevrátí je škoda.

K mrtvým větší úcta než k živým

Dalším cílem naší cesty byla návštěva pohřebního ústavu. Vzhledem k tomu, že před vjezdem do nemocnice jeden je, mrkla jsem přes chytrý telefon na internet, reference jaké tento ústav má, a bylo jasno. Neváhaly jsme s mamkou ani minutu a hned tam zašly.

Jedná se o pohřební službu Elpis, která mimochodem vypravila na poslední rozloučení například prezidenta Václava Havla. Už při příchodu nás překvapila příjemná a hlavně přátelská atmosféra, což zrovna na takovém místě není zase tak běžné.

Přivítal nás milý a velmi slušný pán, pevně nám podal ruku a bylo na něm vidět, že přesně ví, jak na tom momentálně jsme. Krok za krokem s námi prošel celou objednávku, včetně úmrtního oznámení, výběru urny, rakve a mnoha dalších potřebných záležitostí.

Když jsme viděly samotný přístup tohoto pracovníka i péči s jakou si dává na přípravě pohřbu záležet, nejen, že jsme věděly, že tento pohřební ústav byla správná volba, ale také bylo evidentní, jakou úctu mají tito lidé k naší milované osobě, která již bohužel tento svět opustila.

Je to jako nebe a dudy, neboť úcta, kterou služba Elpis svým zákazníkům a zejména těm, které vypravuje na poslední cestu, prokazuje, se vůbec nedá srovnat s přístupem zdravotního personálu k dosud živým osobám.

Pro ně jsou lidé, respektive pacienti jen kusem masa, který si označkují zdravotnickým štítkem, a když náhodou díky jejich péči zemře, tak ho jen odškrtnou jako vyřízenou záležitost a zase přijede někdo další místo něj.

Neuctivost lékařů je nechutná, a přestože chápu, že kdyby si měli osobně brát každý případ, tak by se zbláznili, tak trocha soucitu a slušného chování by jim rozhodně neuškodila. Takhle si připadáte, jako když jednáte s nějakým robotem, který vás léčí, no a když to náhodou nevyjde, tak co, však lidí je na světě dost, ne?

Po třech letech se situace opakuje

Na 7. listopad 2018 jen tak nezapomenu, protože v tento den jsem se přesvědčila, že pořekadlo o tom, že levá ruka neví, co dělá ta pravá je víc než pravdivé. Den začal tak, jako každý jiný, budíček, rychle obléknout a pak měl následovat odchod do práce, jenže tentokrát to bylo jiné.

Babička se necítila moc dobře, byla unavená a bez síly, přesto trvala na tom, že za žádnou cenu nechce do nemocnice. Nám to ale nedalo, protože se nám zdálo, že je něco špatně. Po dlouhém přemlouvání dorazila v půl deváté ráno sanitka.

Záchranář nám oznámil, že má babička teplotu a s ohledem na to, že se nemohla udržet na nohách a den předtím trochu upadla, i když bez následků, oznámil nám, že jí odvezou na internu nemocnice na Bulovce. Už takhle jsme byly s mamkou dost vyděšené z toho, v jakém stavu najednou babča je a zmínka o Bulovce nás dorazila.

Není nad 12 hodin bez informací

Sanitka odjela s tím, že si máme za hodinu zavolat na Ortopedii. Hodina uběhla, my jsme zavolaly, ale bylo nám sděleno, že nic nevědí a babička, že tam u nich leží a čeká na to, až ji někdo prohlédne, tak ať zavoláme za hodinu.

Další hodina byla fuč a informace stále žádné. Volaly jsme tedy znovu, ale dozvěděly jsme se jen, že jí vzaly krev a stále jinak čeká na to, až jí nějaký lékař prohlédne. Nakonec jsme aspoň zjistily, že je umístěná na urgentním příjmu.

Takhle to trvalo až do jedné hodiny odpoledne, kdy nám na ambulantním příjmu interny oznámily, že už babička není na urgentu, ale u nich. Tak jsme se tedy rozjely do nemocnice, abychom jim tam předaly doklady. No jaké bylo překvapení, když jsme dorazily na ambulantní příjem a tam jsme se dozvěděly, že tam žádnou takovou paní v počítači nemají a rozhodně u nich není.

Vyšla vrchní sestra a ptala se, kdo nám takovou hloupost, že je u nich naše babička řekl. Tak jí mamka ukázala telefonní číslo, se kterým hovořila a vrchní sestra se podivila, že to je jejich číslo, ale tu osobu tu prostě nemají. Dalších 45 minut jsme čekaly, než zjistily, že je babička stále na urgentu a ať jim tam odneseme doklady.

Sestra s blonďatými vlasy, která nám na urgentu otevřela, se asi špatně vyspala nebo měla předchozí noc dost bídný sex, protože na nás okamžitě začala štěkat, jak jsme si mohly dovolit jí dělat zle u vrchní sestry a hledat tam naší babičku, když ta je pořád u nich a ještě nebyla důkladně vyšetřená.

Podotýkám, že bylo už 14 hodin odpoledne a my stále od půl deváté ráno neměly žádnou zprávu. Tahle blonďatá hysterka nás nakonec vykázala, že tam nemáme co dělat a ať si zavoláme později, až bude babička na příjmu interny.

Otevřenými dveřmi urgentu jsme aspoň mohly babču vidět, že je napojená na přístrojích a spí. Nikoho přitom nezajímalo, že jim mamka neustále dokola opakuje, že je babička diabetik a nemůže být celý den bez jídla, bylo jim to fuk.

První informace dorazily až večer

 Po úmorném dni, který jsme strávily neustálým obvoláváním jednotlivých oddělení, jsme konečně na telefon dostaly lékařku, která babču prohlédla a zhruba ve 21.30 hodin nám sdělila diagnózu. Oznámila nám jich hned několik a ani jedna nebyla dobrá.

V prvé řadě to byla Rhabdomyolýza, což je v podstatě rozpad svalů, kdy se látky vzniklé při rozpadu vyplaví do krevního oběhu a mohou způsobit poškození ledvin a nakonec i jejich selhání. Ostatně to byla další diagnóza, že jí selhávají ledviny a také jater. Nakonec nám řekla, že se dokonce u babičky objevila i sepse, takže to rozhodně nevypadá moc dobře a budeme rádi, když se z toho vůbec dostane.

Předpokládali byste, že s takovými diagnózami půjde rovnou na monitoring, ideálně na jednotku intenzivní péče, aby o ni bylo dobře postaráno a byla pod neustálou kontrolou? Chyba lávky, na tak starého člověka se přece nebude zbytečně plýtvat a tak stačí obyčejný pokoj.

Hospitalizace

Ještě ten den jsme šly odpoledne na návštěvu a pohled na babču byl děsivý. Byla úplně bledá až trochu popelavá, měla tmavě hnědou moč, nemohla jíst ani pít a na naši otázku zda bude mít nějakou výživu ve formě kapačky, jsme dostaly odpověď, že na to se musíme zeptat paní doktorky v době konzultací, na které má denně 30 minut, což je při množství pacientů na oddělení nesmyslné.

Následující den jsme tedy hned dopoledne vyrazily za lékařkou, avšak mimo určené hodiny, protože jsme chtěly informace hned a ne až odpoledne, když už tam stejně není a nějaký záskok nás nezajímal. To bylo 8. listopadu a bylo nám sděleno, že je na tom babička velmi špatně a nevypadá to s ní nejlépe.

Dovolily nám se na ní i dopoledne podívat, a jelikož se tam vyskytovala sestra, ptaly jsme se jí, proč nemá nějakou výživu, ta byla nejspíš naprogramovaná na hloupé odpovědi, neboť stále dokola opakovala to samé.

My se zeptaly na výživu v infuzích, ona odpověděla, že to není její věc, protože se stará jen o stravu a léky. No tak výživa v kapačkách patří mezi stravu, ale po několika pokusech jsme to vzdaly. Večer jsme dorazily v době večeře a myslely jsme, s ohledem na to, že byla babička diabetik, jak o ní bude s jídlem postaráno, ovšem chyba lávky.

K večeři byla krupičná kaše, kterou jí sestra donesla, nacpala do ní dvě lžíce a to bylo vše, víc už nic. No, a jelikož babča stále usínala vyčerpáním a sama se najíst nemohla, tak jsme si jí trochu dokrmily ještě my s mamkou a to bylo vše. Jednoduše nikdo neřeší, že se ten pacient nemůže hýbat, neudrží nic v ruce, prostě ho nechají napospas osudu.

My jsme jí každý den nosily posilující nápoje v podobě doplňků stravy Diasip, který je určený právě pro diabetiky. Moč byla stále hnědá, infuze dostávala babča jen ráno a večer, ale jinak žádná změna. Stále se nemohla hýbat, ani moc mluvit, jíst, zkrátka nic.

Když se jí špatně dýchalo a chtěly jsme, aby jí daly kyslík, odpověď zněla, že musí dýchat sama. Oni prý dobře vědí, co mají dělat a nepotřebují naše rady. Jistě mi dáte za pravdu, že to nejsou rady, ale pouhá starost o milovanou osobu.

Náhlé uzdravení

Průběh hospitalizace byl katastrofa, a když nám nové informace neřekly ostatní pacientky, které s babičkou byly na pokoji, nevěděly jsme nic. Ještě v neděli, když jsme byly na návštěvě a chodily jsme opravdu den co den, byla babča malátná, moc nevnímala, nemohla mluvit, byla zmatená, dělalo jí potíže se pohnout a neudržela nic v ruce, navíc moč byla stále hnědá.

Jaké proto bylo naše překvapení, když nám najednou v pondělí paní doktorka oznámila, že je babička naprosto zdravá a máme si jí vzít domů. No v tu chvíli jsme nevěděly, jestli se máme smát nebo brečet z toho, že člověk, který je v tak hrozném zdravotním stavu je najednou zcela zdráv a už nemá v nemocnici co dělat.  Docela nás překvapilo, že ve středu 7. 11. jí přijali s tak závažnými problémy a v pondělí 12. 11. už je zdravá.

Mamka se na mě podívala, jestli to ta šílená doktorka myslí vážně nebo žertuje, ale žert to vskutku nebyl. Zeptala se proto lékařky, co máme s babčou doma dělat, když se nemůže pohnout, jíst, mluvit nic. Ona nám jen řekla, že podle výsledků je naprosto zdravá a je zbytečné, aby zabírala akutní lůžko.

Zavolaly jsme tedy naší praktické lékařce, která jediná má naší 100 % důvěru a ta samotná byla v šoku, že babičku po tak vážné diagnóze už pouští. Poradila nám, ať jí tedy necháme převézt k nám do místa bydliště, kde máme centrum následné péče, kde se pacienti po hospitalizaci mohou rozcvičit a většinou tak po 14 dnech odejít po svých nebo s malou pomocí domů.

Vše bylo domluveno, my ještě v úterý šly na návštěvu na Bulovku s tím, že následující den už bude babča u nás přes ulici a budeme za ní moci chodit kdykoliv a pomáhat s rehabilitací. Už v to úterý se nám ale nezdála, protože nemohla pořádně dýchat a z ničeho nic měla vystouplé lícní kosti, větší nos i uši.

Nebyla si tak říkajíc vůbec podobná, ale nevěnovaly jsme tomu až takovou pozornost. Zajímalo nás, aby byla v pořádku a mohla zase žít normální život. Stále nám ale připadalo divné, že má téměř hnědou moč a je apatická.

Ve středu 14. listopadu se tedy konal převoz klasickou převozní sanitkou z Bulovky do Centra péče. My jsme tam samozřejmě hned zavolaly a bylo nám řečeno, že už je maminka/babička u nich a paní primářka jí teprve bude přijímat.

Večer jsme tedy šly na návštěvu a hned po příchodu jsme narazily na vrchní sestru, která babičku přijímala. Řekla nám, že byly všichni v šoku, včetně paní primářky, protože když dopoledne babičku přivezly, byla v bezvědomí, že to ještě nezažily, aby jim v takovém stavu přivezli pacienta, co se má rozcvičit.

Dovolila nám jít k babče na pokoj s tím, abychom se s mamkou nelekly, protože vypadá hrozně a s ohledem na to, že nemohla dýchat, je napojená na kyslíku. Šly jsme se za ní podívat a byla krásně vyhlazená, růžová a celá taková moc hezká. To se říká, že když se blíží něčí smrt, tak zkrásní.

Na to jsme ale v tu chvíli ještě nemyslely, naopak jsme zjišťovaly, jestli nepřišli na to, proč je v takovém stavu. Primářka nelenila a následující den udělala babičce různá vyšetření, RTG plic atd. Zjistila tak, že má babička levostranný zápal plic, který rozhodně musela mít už na Bulovce, dále jí selhávají játra a ledviny.

Nic z toho se jí určitě nemohlo stát během převozu sanitkou. Takže nakonec hned 15. listopadu nechala primářka babču převést zpět na Bulovku, tentokrát sanitkou rychlé záchranné služby s tím, že si podala lékaře interny a sdělila mu, že není možné poslat pacienta v tak hrozném stavu na cvičení.

Terminální stav

Důvod proč píši tak podrobně data událostí je ten, že tohle všechno se událo během pouhého týdne, přičemž se ze sepse a všeho dalšího babča údajně vyléčila za 4 dny, ale na cvičení pak dorazila v bezvědomí.

Hned jak babču dovezly zpět do pekelné interny na Bulovce, jsme tam volaly a lékař byl velice nepříjemný s tím, že ještě nestačil pacientku prohlédnout a my už voláme. No tak s ohledem na to, že měla být 100 % zdravá, jak nám v pondělí sdělila madam doktorka, bylo dost divné, že má najednou ve čtvrtek těžký zápal plic a selhávají jí životně důležité orgány.

Po další úmorné hodině nám zastupující lékař oznámil, že stav pacientky je vážný a rozhodně není šance na zlepšení, neboť je v terminálním stavu. Jak všichni víme, terminální stav je v podstatě období, kdy dochází k selhávání základních životních funkcí dýchání a krevního oběhu, což nakonec směřuje až ke smrti.

Otázka tedy zní, jak může být nějaký pacient v pondělí 100 % zdráv, ve středu upadnout do bezvědomí a již ve čtvrtek být v terminálním stavu, přestože všechny jeho výsledky byly údajně v pořádku.

Zatajila nám snad něco ošetřující lékařka s tím, že nechtěla, aby jí tam babička zemřela a proto jí posílala domů, nebo nám sdělila chybnou diagnózu? Musím podotknout, že i před hospitalizací měla babička vynikající výsledky krevních testů, takže nás všechny překvapilo, že je na tom najednou tak zle.

Co tedy bylo špatně? Proč lékařka nepoznala zápal plic, který tam nutně už musel být. Jak mohly nechat převést na rozcvičení pacientku v bezvědomí? Jak mohl najednou člověk, který měl být v pořádku propuštěn domů, přejít do terminálního stavu? Kde se stala chyba a kdo jí vlastně udělal?

Oznámení úmrtí se nekonalo

Na odpoledne jsme se domluvily, že dorazíme na návštěvu a tak jsme kolem půl páté vyrazily. Vzhledem k tomu, že pracujeme do půl šesté nebylo jednoduché se utrhnout, ale podařilo se. Co ovšem čert nechtěl, cestou byla dopravní nehoda a my uvízly na hodinu v zácpě.

Do nemocnice jsme dorazily v půl šesté večer a hned jak jsme vyšly z výtahu, odchytila nás jedna ze sester a požádala nás, ať počkáme ve vestibulu. Pamatuji si, že jsme si s matkou vyměnily vyděšený výraz a já jí řekla, že to má babička určitě za sebou, jinak by nám sestra rovnou řekla číslo pokoje.

Za chvíli dorazila rozklepaná doktorka, která nejspíš čerstvě absolvovala a oznámila nám, že babička před chvilkou zemřela. Vzala si nás stranou do kanceláře a jen odříkala, co měla v kartě. Špatný zdravotní stav, selhávající orgány a terminální stav, to vše směřovalo k úmrtí.

Neměly jsme ani sílu řešit, že se opět nikdo nenamáhal zavolat, že jeho milovaná osoba zemřela. Moc jsme si tenkrát vyčítaly, že jsme dorazily tak pozdě kvůli dopravní zácpě. Bylo nám líto, že jsme se nestihly ani rozloučit a trápily jsme se, že na nás nejspíš babča do poslední chvíle čekala.

Ovšem když jsme pak dostaly úmrtní zprávu, stálo v ní, že pacientka zemřela v 16.15 hod., což tedy rozhodně nebylo chvilku před naším příjezdem, protože my dorazily o hodně později, až v 17.30 hod. Nebyly jsme schopné ničeho, jen jsme vyslechly verdikt a chtěly vědět, jestli se aspoň na chvíli probrala, ale podle lékařky vůbec, celou dobu byla v bezvědomí.

Poplatek za uložení těla

Jistě vám nemusím líčit podrobně jaké pocity a myšlenky se nám honily hlavou. Pomyšlení, že půjdeme vyzvednout dokumenty kvůli pohřbu nás úplně děsily. Nakonec jsme se trochu vzpamatovaly až v sobotu a dojely do nemocnice vše vyzvednout a hned jsme jely opět do pohřební služby Elpis, která je hned u Bulovky zařídit pohřeb. Při přebírání se mamka zeptala sestry, jestli si je vědoma toho, že je jejich jednání na žalobu, ona sice přikývla, že ano, ale babče už by to stejně nepomohlo.

Za nějaký čas nám přišel z Bulovky dopis, že s ohledem na to, že jsme překročily zákonem povolenou lhůtu pro uložení mrtvého těla v márnici, musíme doplatit ještě 460,- korun navíc za jeden den. Co jeden den, propásly jsme vyzvednutí těla jen o 2 hodiny. Neodpustila jsem si v poznámce příjemce při posílání platby, že je to za uložení těla po jejich skvělé lékařské péči, i když vím, že jim to je v nemocnici úplně jedno.

Co říci závěrem?

Nevím, jaké má kdo s internou Bulovky zkušenosti, někdo má třeba dobré vzpomínky, ale my s mamkou mezi ně rozhodně nepatříme. Bylo to jako zlý sen a celý ten týden byl peklo. Strach střídal vztek a bezmocnost, kdy se snažíte, aby milovaná osoba dostala tu nejlepší péči, ale všem je to jedno.

Nemůžeš jíst, tak nejez, nejde ti se napít, tak nepij, nemůžeš dýchat a chceš kyslík? Jen dýchej sám, nebudeme na tebe přeci plýtvat. Přesně tak mi to připadalo, že nechtějí plýtvat prostředky na starého člověka.

Za mě tedy dostává interna Nemocnice na Bulovce rozhodně oba palce dolů. Jsem znechucena přístupem zdravotního personálu ke starým lidem a naopak mile překvapena, jakou úctu takovým lidem projevují zástupci pohřební služby. Jak jsem zmiňovala v úvodu, k mrtvým se chovají lépe než doktoři k těm živým. Přestože, se tohle všechno stalo již loni, chtělo to nějaký čas, než byl člověk schopen něco takového vyprávět.

2 Komentáře

  1. Bohužel, i přes profesionální přístup k personálu z mé strany – jelikož sama jsem zdravotní sestra, jsem zažila podobný přístup před 15ti lety. Stále si připomínám způsob jednání a pocit bezmocnosti. Také jsme využili služeb jmenovaného pohřebního ústavu, který rozhodně měl pochopení pro důstojnost. Je mi líto, že i někdo jiný musel tímto projít. Snad tento subjektivní komentář dopomůže ke změnám v přístupu ke klientům?

  2. De fakto i ja si myslela kdysi ze nemocnice leci. Stary clovek – nemocny. V nemocnicich malo sester.Casovy aj.tlak.Nedostanou najist ci je nenakrmi.Cizi prostredi.Proto ap.se stav prijatych pacientu horsi.Lepe je tam nedavat nechat je pomalu odejit doma.Nakrmit je dphlednout na ne. V Anglii je z 90% nemozne aby zemreli napr.hladem a dehydrataci. V Cesku obvykle na napr.LDNkach.Videla jsem – rozdaji jidlo za cca 20 minut seberou. Kdo se sam nenapije nenaji nic nema.Interna?chacha. Radi se zbavi problemovych pacientu. Staci je nechat lezet nedat napit ( vyziva do zil) atp. Stav se horsi rychle.A ted- pohrebni sluzba. Ano ti udelaji maximum.Vas neboztik uz uz kdyz umira je cenny produkt.Existovaly a jsou zrejme dal nepsane dohody.Za mrtveho se plati v radove stokoruny za dodani tela ci vizitky cisla kam maji jit – pozustalym. A kdyz sedi pohrebka primo ve spitale?Cil je co nejvic pohrbu a tim padem.co nejvetsi zisky. Ano platite funus a predtim patrne platby probehly i za to ze se sjedna funus v te a te pohrebce a ne v jine. Proto mj.jsou na Vas tak roztomili na pohrebni sluzbe..Pece o umirajici- je treba zakonnych a jinych zmen. Spitaly ano mohou vicekrat zabit jako pomoci..

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.